PŘÍBĚH Z ALP

SÍLA MÉHO PODVĚDOMÍ

Při prosincovém úplňku 2017 cítím nepřekonatelné nutkání a silnou potřebu, vzdálit se z dění společnosti i rodiny. Mít odstup, získat nadhled a jasnou vizi..

Odjíždím do rakouských Alp, údolí Zillertal vyčistit si hlavu a rozmyslet se, co dál. Je před sezónou, hotely dávají ubytování se stravou levně. O úplňkové noci v hotelu 4* pracuji s knihou SÍLA ZÁMĚRU od Sinelnikova. K ránu přichází myšlenka, zeptej se šéfa. Když přemýšlím, jakou pracovní pozici bych zde mohla dělat, představuji si roli servírky, umožňuje mi to, co chci, být v kontaktu s lidmi. Znalosti a praxi v oboru z dávné minulosti mám.

Ráno spěchám na recepci, žádám recepční, aby mi zavolala šéfa. Ptám se ho: zda hledá pracovní síly. Odpovídá: „Immer wieder.“ Po úvodním rozhovoru si dáváme čas do večera, aby se zjistilo, zda je pro mne v hotelu na tuto sezónu ubytování. Další ráno už tvoříme ústní pracovní dohodu, nástup před Vánoci.

 

Zatím netuším, že mne tato práce pomůže přenastavit hranice fyzické i psychické síly.

Z pohodlí domova rovnou do plného provozu. Hotelu se daří dobře, je obsazený až po střechu, aby ne, když jsou Vánoce a Silvestr. Pecka na nohy, ruce, ale také to vyžaduje bystrost v myšlení. Pochytit provozní věci v několika dnech vyžaduje plnou koncentraci. Co však netuším je, že ve skutečnosti absolvuji další fázi přenastavení. Pomáhá mi v tom mentální trénink, abych ustála provozní záležitosti týkající se také personálních vztahů, no, spíše zvláštností.

 

Pracuji se skupinou maďarů. Komunikace s nimi vypadá jako mluvit s tatary, jelikož je jejich němčina na nízké úrovni. Namísto Ein Dessert mi kuchař připravil Acht Dessert, namísto 5 polévek dostávám opět deserty. Snažím se najít společnou nit ke komunikaci. Zjišťuji, že od nastavení skupiny, která se zde sešla nelze očekávat takovou spolupráci, která by nám pomohla eliminovat stres. Chybí zde postoj jít jeden druhému naproti, v cestě stojí arogance a ego, z toho nelze vytvořit sílu kolektivu. Sešla se zde skupina různých národnostních zvyků a vzorců, ale také povah a charakterů.

Dohromady by to šlo skloubit, kdyby každý fungoval alespoň trochu VĚDOMĚ. Potřebujeme se navzájem. Vím, že chci spolupracovat bez zbytečných třenic. Provoz vyžaduje být tady pro klienty, kteří čekají na své 6-ichodové menu a mezitím na nápoje.

Je mi jasné, že pokud zde chci fungovat, musím se naučit ustát pracovní vztahy. Ptám se sama sebe, jak?

Jednoho dne sbírám poslední psychické síly, řvu na Maďara: „Brzdi své ego, nejsem pes, abys mi přikazoval, co mám dělat“. Příhledící kuchaři se diví, kde se z jemné síly dostala navenek tak silná sebeobrana. Pomyslím si: jedno ego zahnáno do kouta. Uklidím se do sklepa, kde čistím příbory po 120 hostech, přičemž každý z nich spotřeboval za jednu večeři 9 kusů. Jednoduchá automatická práce mi čistí hlavu. Přicházím na to, že je to velice inteligentní práce, dochází mi, že NEEXISTUJE HORŠÍ NEBO LEPŠÍ PRÁCE.

 

Po několika stresujících situacích hledám cestu k hlasu přírody, hovořím se Zdroji, éterem a vodou. Odezírám obrazy z vodní hladiny řeky, spojuji svou řeku života s řekou protékající údolím. Ukazuje mi, jak bude probíhat další směna, na co si mám dát pozor, kde mohu slevit a zůstat klidná.

Jednoho dne se ptám hlasu Přírody, co mi radíš? Chci ustát dění a vztahy v práci. Přichází mi do vědomí obraz: jednání našeho prezidenta a německé kancléřky Angely Merkel s otázkou:“ Jak by se zachovala v této situaci ona?“ Odpověď: „Nebere to vážně“. Další den v práci aplikuji POSTOJ „MERKEL“. Koncentruji se na práci a ono to funguje.

Neřeším pocity ani emoce ani zbytečné myšlenky.

Maďar nemá svůj den, několikrát se polil a pokecal, spletl menu, následují další jeho extempóre. Usmívám se. Vítězství sama nad sebou při používání psychometody mne však dlouho nenechá spát na vavřínech. Vedoucí servírka Rakušanka mi jde po krku. Několikrát mne jedovatě sekne, až mi z toho opravdu naskáčou fleky na krku. Ve svém hotelovém pokojíčku žhavím v noci dráty internetu a zjišťuji, že existuje 7 ARCHETYPŮ ŽEN. Ona odpovídá archetypu Černá vdova. Hledám na netu info, jak se chovat v přítomnosti černé vdovy. Znamená to, jednat s ní v rukavičkách, nevstupovat na její území, pokud si to nevyžádá sama. Když to respektuji, je klid, já sama se ocitám v auře bezpečí.

Další dny se koncentruji pouze na práci, vztahy nechávám být, aplikuji metodu „Merkel“. Pracuji bez chyb. Obrací se sice na mne reklamace, které ovšem nemají příčinu u mne, načež se členové personálu diví: „Jak to, že ta nová spolupracovnice nedělá chyby?“

Takto funguji několik dní. Dřu od rána do noci, mezitím tankuji energii procházkami přírodou. Moje tělo si zvyká na dvoufázový trénink. Naběhám několik kilometrů se závažím v rukách. Změnila jsem nastavení v pohledu na práci, kterou zde vykonávám. Považuji mé výkony za artistické a sportovní. Žongluji s jezdícími miskami po talíři, a třemi či čtyřmi vřelými talíři na zápěstí a předloktí. Po několika týdnech mám naběháno x km. Zjišťuji, že se senzitivní hranice výkonu posouvá. Pomyslné fyzické dno mizí, cítím se být vitální, přestože odolávám zánětu průdušek. Už neplýtvám mentální a emoční sílou, abych to ustála a neskončila v nemocnici. Potřebuji být v síle. Beru si na 3 dny volno, ať si personál myslí, co chce, jde o moje zdraví. Cvičím jógu, medituji, popíjím čajíčky, masíruji průdušky šamanským olejíčkem z Nového Zélandu.

 

Nastupuji s obnovenou silou, usmívám se čím dál víc, chodím narovnaná. Uvědomuji si, že úsměv je zadarmo a navíc přináší větší trinkgeld. Nemohu čekat, až pomine těžký čas, protože do lehkosti je daleko. Usmívám se na celý plac, vtipkuji, práce mi jde od ruky, klienti mi to oplácí finančním oceněním, pochvalou a příjemnou komunikací. Už několikátý host mi sděluje, že obdivuje moje nastavení a vystupování. Ptám se proč, co je tak jiné? Přichází odpověď: „Vy se sem svým nastavením nehodíte. Jako jediná se usmíváte, nic pro vás není problém a VYZAŘUJETE“. Uvědomuji si, že pracovní pole, kde působím, mi nesvědčí, je ČAS NA ZMĚNU. Dávám výpověď.

Nabízí se jiné hotely s přátelštějším kolektivem. Vnímám, že jsem došla k pomyslným hranicím sebeúcty. Kolektiv neustává ve šťouchancích. Někdy si připadám jako koule na kulečníkovém stole. Jen pomyslím na to, že je přece prostředí fajn, vše funguje tak, jak má, není pro mne problém zůstat celou sezónu, dostávám tágem.

Na mysl mi přichází, že SITUACE SI TVOŘÍM SAMA, abych už konečně pochopila, že sem už skutečně už nepatřím. Svého jsem dosáhla mnohem dřív: nutné sebeobjevení, sebeuznání a narovnání se. Je čas jít dál.

Připomínám si ještě jeden záměr, vyjít z pracovní sezóny zdravá a vitální. Pokud toho chci dosáhnout, musím odtud opravdu pryč.

Odjíždím ještě hledat práci několik kilometrů daleko. Mezi pohovory mi volá kamarád a ptá se, jak se vede. Naslouchá mým zprávám. Vyprávím mu o svém usilování získat nové pracovní místo. Na to mi odpověděl: „Bojuješ.“

„Boj“, klíčové slovo. Jakoby odkrylo VÍKO mého PODVĚDOMÍ. Uvědomuji si, že nebojuji pro novou práci, nýbrž proti síle svého podvědomí, které řve poselství už delší dobu, jen jsem to nechtěla slyšet. Uvědomuji si, že jsem ve skutečnosti během pobytu začala životní sílu ztrácet, proto jsem sáhla do rezerv. Potenciál Duše není pro tuto práci stavěný. KAŽDÁ DUŠE JE SVÝM CHARAKTEREM PŘEDURČENÁ PRO URČITÝ DRUH PRÁCE. Přestože ráda pracuji, práce v hotelu není pro realizaci mé Duše vhodná. Pokud bych to dále ignorovala, upracovala bych se k smrti. Jela bych pouze ze sebe bez doplňování síly ze Zdroje. Jet tak zvaně ze sebe by mi dlouhodobě nestačilo na to, abych zůstala zdravá a vitální. Nemohu již dál bojovat proti síle podvědomí a být vzdálená Zdroji. V podvědomí objevuji CIT PRO RODINU A DOMOV.

Ještě zkouším, zda bych mohla v Rakousku dělat jinou práci, ucházím se o místo masérky. Když masíruji šéfovou hotelu v Gerlosu, na okamžik se zpřítomňuji, dívám se dopředu. Přichází myšlenka, že za stejné peníze mohu dělat stejnou práci doma, ba navíc bez omezení. Doma jsem schopna najít stejně placenou práci.

Když se sama sebe z odstupu ptám, co asi vadí kolektivu na mně. Uvědomuji si, že mám tendence své kolegy vychovávat, učit a vést. To vypovídá o mé vnitřní výbavě. Můj potenciál a životní úkol Duše je vychovávat, učit a vést děti. JASNÁ VIZE.

Odjíždím, vitální, bohatá na zkušenosti a vzácná uvědomění. Podařilo se mi v relativně krátkém čase absolvovat nutné nápravy mé životní cesty. Pokud použiji svůj potenciál tam, kde mne vesmír a Matka Země potřebují, resp. když budu tam, kde ve skutečnosti chci být, dostanu plnou podporu ze Zdroje. Zároveň může dojít k naplnění mých duševních Zdrojů. Jsem napojena na nekonečnou sílu a inspiraci. Už nemusím jet ze sebe, mohu čerpat z božského Zdroje.

Odvážím si sebou novou psychologickou metodu: „Angela Merkel“. Což obsahově znamená: Šetřím mentální sílu a nedovoluji pocitům či emocím ovládat situace, získávám bez nich mnohem více vnitřní síly, dostávám se do nadhledu jako orel kroužící nad vrcholky Alp. Jsem v síle a bdělosti. Schopna ustát situace, vykonávat práci a poslání s vnitřním uspokojením, bez zbytečných chyb, zásobená silou a informacemi ze Zdroje.

 

Každý člověk obsahuje BOŽSKÉ SEMÍNKO, jehož součástí je rezervoár sil, nástroje a výbava k tomu, aby se mohlo vyvíjet předurčeným směrem.

Vnímám se narovnaná, silná, plná HRDOSTI.

 

 

Do Alp se vrátím jako host.

Po návratu si uvědomuji ještě jedno:

NEODVAŽUJI SE KRITIZOVAT NĚČÍ VÝKON, PROTOŽE NEVÍM, CO JE ZATÍM ÚSILÍ, PŘEKÁŽEK A OKOLNOSTÍ !

Má cesta vede k dětem. Věrná zůstávám i těm, kteří potřebuji pomoci a pozvednout na své cestě prostřednictvím práce s tělem nebo terapie: viz rubrika NABÍDKA.