RODIČOVSKÉ TRAUMA ze soužití s dětmi

V masérsko – terapeutické praxi se v poslední setkávám s lidmi, kteří otevírají třinácté komnaty a černou skříňku.

Klienti přichází v době, kdy chtějí řešit traumata, hledají již prožité souvislosti toho, co je v běžném životě přivádí do stresu, psychické + fyzické nepohody a neklidu.

Recenze prvního čtenáře na tento článek (otec 2 dětí):

Článek je velmi čitelně napsaný, rozumím mu.
Cítím to jako uvědomění sebe ve vztahu rodič x dítě, což je velmi citlivá oblast, možná nejcitlivější každého rodiče.

Každý vztah je zrcadlo toho co máme zpracovat. A děti dokáží zneužívat, manipulovat. R.K.

NAPADLO VÁS NĚKDY, ŽE MŮŽETE MÍT JAKO RODIČ TRAUMA ZE SOUŽITÍ S DĚTMI?

To, co vám prostřednictvím tohoto textu sděluji, není proti vašim dětem, ale pro vás, vaše uvědomění.

Matka, která porodila několik dětí, si uvědomuje, že každé je jiné. Už samotné porody byly pro její tělo i psychiku trauma, jelikož přirozeně nastaly hormonální změny a totální změny v uspořádání jejího života. Najednou šly osobní zájmy a koníčky matky i otce stranou. Prioritou přestávají být jejich vlastní potřeby, touhy či osobní přání.

S příchodem dětí se vše zpravidla točí kolem nich. Pokud chtějí být žena a muž dobrými rodiči, snaží se ze všech sil naplňovat psychické a materiální potřeby svých dětí. Jako vědomí lidé uvažují o tom, že je dobré v rámci generačního řetězce ze sebe předat to nejlepší, tzv. nedělat chyby předešlých generací.

V těhotenství a po narození dětí se matka musí vypořádat s tělesnými a psychickými změnami, aniž by byl plně respektován její prostor klidu a volný čas, jelikož to domácí provoz a potřeby dětí dost dobře neumožňuje.

Po dětském nevinném věku přichází puberta. Děti prochází hormonální bouří. Stává se, že hledají chyby v rodičích jako příčinu toho, jak se cítí. Některé děti viní rodiče za to, jak prožívají svůj život. Sdělují svým rodičům, že výchova a soužití s nimi nebylo ideální. Rodiče nevěří tomu, kde na to děti přišly, protože přece měli oba za prioritu, předat jim ze sebe to nejlepší a dát jim do života to nejlepší.

Rodičovský rozum nebere argumenty, kterými je hojně od svých dospívajících zásoben. Srdce rodičů při rozhovorech s dětmi už neskáče tak lehce radostí, jak tomu bylo dříve, než přišly do puberty. Rodičovské sebevědomí a veškerá snaha o ideální dětství upadá v nelibých postojích dětí na úroveň blížící se nule, možná i níž.

Že by se ideální rodičovství anulovalo jenom proto, aby se ochladily city a děti mohly snadněji vylítnout z hnízda?

Psycholog by mohl označit z toho vyplývající stav jako syndrom prázdného hnízda, avšak je tu ještě něco, o čem se nemluví, trauma rodičů ze soužití s dětmi čili syndrom vyprahlého hnízda – stav, kdy rodiče sami sebe rozdali na svůj úkor, aby dítě mělo to nejlepší, přičemž někde zapomněli na sebe. Péče o partnerský vztah mezi matkou a otcem by měl být v žebříčku priorit mezi hlavními. Jelikož, když děti opustí domov, může se dost dobře stát, že se žena a muž sobě navzájem odcizili.
Žít partnerský život v rodině je pro budoucnost rodiny stejně důležitá jako péče o děti.

Zatím se mi nedostal do ruky článek, který by popisoval stopy po krizových stavech, které rodiče nasbíraly během soužití s dětmi i poté, co se dostali k cílové rovince, kde dětem předali štafetu, aby v rámci rodu postupovaly životem dál.

Jak se asi rodič cítí po maratonu, kdy jejich děti hodnotí jejich výkony, aniž by samy zažily a věděly, co musel rodič podstoupit, aby tento běh vytrvalé výkonnostně náročné trasy zvládl do samého závěru? Jakým zraněním, odříkáním, strachem, odvahou, sebedisciplínou, omyly a uvědoměními si musel projít? Co vše se muselo v jeho osobním životě změnit a jít stranou, aby poskytl stabilní psychické i materiální zázemí dětem? To vše se zapsalo do vnitřní paměti rodiče někdy jako bolest a selhání, když se něco nedařilo, jindy jako malá zadostiučinění a vítězství, když zvládli náročnou etapu života.

Co vše bylo potlačeno u rodiče, aby mohl dát prostor svým dětem, jejich růstu a seberozvoji?

Dbát na citově emocionální zázemí sebe samých zamezí pozdějšímu vyhoření ve vztahu osobním a partnerském.

Doplňujte vnitřní baterie dřív, než vyhoří. Najděte si každý den čas pro sebe (5 – 50 minut) jakýmkoliv způsobem, který tělu a duši prospívá.

Napadlo vás někdy, že nejen děti řeší trauma, ale že je máte i vy?

Do podvědomí se ukládají stopy v podobě potlačení sebe samých, vypovídají o dosud neřešených oblastech, kdy se psychika a tělo nedokázaly se situacemi ze společného soužití vyrovnat v rámci zachování chodu rodiny a domácí harmonie.

Co s prázdným hnízdem?

Když budete sami sebe vnímat jako prostor vědomí v těle, nemusíte čelit ani pocitům viny ani selhání.

Vše bylo, jak bylo.

Vaše momentální myšlenky a emoce ovlivníte. To co bylo, už neovlivníte. Hlídejte si hladinu vědomí. Děti procházející hormonálními změnami a vývojovou transformací dokážou rodiče strhnout do nepříčetnosti, umí manipulovat a v rodiči vyhmátnout citlivá místa. Nedopusťte, aby vaše frekvence vědomí klesala do studu, strachu či zlosti a hněvu, neprospěje to ani vám ani dětem.

V momentě, kdy vás nevědomé chování dítěte strhává dolů, uvědomte si svá práva na svobodu, mír, lásku a sebevyjádření. Stejně jako ony, i vy potřebujete v kritické chvíli klid a lásku.

Vždy máme plnohodnotný přístup ke svým právům, pokud si je uvědomujeme a dáme si vzájemný několikasekundový odstup v situacích, které nejsou nikomu příjemné. Už jste se zasmáli na dramatem, který je úplně zbytečný? Co kdybyste dětem řekli, že je máte rády, a že vám jde o to samé, o co jde i jim? Být milováni a bojovat o to, kdo má pravdu je zcela zbytečné.

Jako první krok mě napadá, že je potřeba sami sobě odpustit. Přestože jste si mysleli, že jste udělali pro děti to nejlepší, děti si to z jejich úhlu pohledu myslet nemusí, ba vás za to mohou dokonce obviňovat. Když děti v sobě nachází chybné mentální vzorce rodičů a emoční nedostatky, mohou se cítit zrazeni, zraněni, zklamáni, odcizeni. Oni tak svým rodičům věřili.

Pokud minulosti mentální vzorce vyhovovaly, dnes v rámci evolučního pokroku už jsou nevyhovující a nefunkční.

Dětská logika je jiná než dospělácká. Logika dětí vyhodnocuje jednání dospělých jinak. Situace děti vnímají odlišně. Oni nevnímají slova, ale emoce, se kterými jsou vyslovena a také vidí „za“. Jejich vnitřní překladač je orientovaný na pravdu, spravedlnost, lásku, čistotu a mír dokud jsou ve spojení s božskou inteligencí (s vědomím sebe) uvnitř.

 Je dobré vědět, že se u dětí vyskytují životní výzvy a s tím spojená témata, kterým vy jako rodič rozumět nemusíte. Je to čistě jejich životní úkol. Můžete tady pro ně být, hledání a řešení však nechejte na nich. Buďte jejich oporou tak, jak si sami vyžádají.

Potom, co jste odpustili sami sobě i jim, je na místě pustit se mantinelů, které jste sobě dávali, abyste zabezpečili chod rodiny a harmonické zázemí.

Nyní už není potřeba, abyste omezovali sami sebe v lásce. Druhým krokem je být otevření tomu, co jste dosud postrádali.

Na třetím místě máte konečně prostor pro všechno, co jste museli potlačit, jelikož jste si přáli naplnit potřeby vašich dětí. Oživte v sobě znovu onu bytost, která má své zájmy, dopřejte si všeho, čeho se vám v soužití s dětmi nedostávalo. Duše potřebuje také výživu.

Dáte-li průchod naplňování vašich osobních potřeb, nejste sobec, nýbrž „král – královna“, kteří musí spravovat celé území. Dříve jste více dbali na správu okolí, a co bezprostřední blízkost sebe samých?

Život a situace v něm se točí a opakují v cyklech. Nic se neztrácí, ani vaše snaha ani píle.

Pokud si myslíte, že jste něco udělali špatně, když se vaše dítě cítí špatně a opakuje stejné chyby jako vy, znamená to, že si to dítě musí projít stejnou lekcí jako vy, aby ono pochopilo vás, odpustilo a došlo soucitu a uvědomění.

Sebeúcta vede k vaší životní spokojenosti.

Oboustranná vděčnost i pokora by mohly být lékem na zranění, stejně jako láska.

Zůstávejte věrní vlastnímu životu.

SHRNUTÍ:

Nedejte se strhnout okolím do pocitů a emocí, ve kterých vám není dobře.

Komunikace mezi rodiči a dětmi je stejně důležitá, jako komunikace s nitrem sebe samých.

Obnovte spojení s vědomím sebe.

Neprojevuje vaše dítě vděčnost za vše, co jste pro něj udělali? Pokud se dítě cítí být ohroženo a zraněné, není schopno reagovat příjemně a nemusí projevovat vděčnost. Zkuste se na to podívat i z úhlu pohledu zranění. Třeba jste mu ublížili v době, kdy jste sami cítili bolest. Nemusíte vědět o tom, jak se vaše dítě cítí, ale měli byste vědět, jak jste se cítili vy, když jste byly dětmi.

Raději se vyhněte srovnávání. Souzení nikomu nepomohlo. Soudit sebe a ostatní vede k vnitřní nespokojenosti a dalším nepříjemným pocitům. Vzdalujete se tomu být milováni a milovat. Pokud srovnáváte sami sebe s ostatními rodiči nebo své děti s jinými dětmi, pak přehlížíte vlastní i jejich originalitu.

Příroda i svět je plný barev a rozmanitosti, potřebuje odlišnost a odstíny v nás, lidech.

Pokud se otevře vaše svědomí, mohlo se stát, že jste jednali v některých okamžicích nevědomě. Nevědomé chování mohlo být dětmi vyhodnoceno jako vaše nepřítomnost vedoucí k nedostatku Lásky. Měli byste vědět, že se to týká jen části vašeho společného soužití.

Z pohledu celku je dobré, abyste se vyhýbali hodnocení typu: „Všechno je špatně…?“ Když se jedna část nepovedla, není vše ztraceno ani špatně.

Z úhlu pohledu vyšších principů není nic dobře ani špatně. Pohybujeme se mezi úrovněmi nevědomí a vědomí.

Víte, že ve všem lze najít něco ideálního?

OK 2021