Smrt jako přeměna

Do studia přichází lidé, kteří hledají útěchu, naději, smíření, uvolnění z pout bolesti ze ztráty, žalu a smutku.

Při provázení traumatem jsem s klientkou Romanou procházela fází smrti. Obě jsme byly příjemně překvapené, kolik Světla se v procesu smrti nachází. Vnímaly jsme to jako přerod z fyzického světa do nefyzického. Oba světy jsou stejně reálné.

Klientce jménem Jana zemřel nedávno manžel na rakovinu. Provázela jsem je oba posledními dny jeho života, než přešel na druhý břeh. Klientka úctyhodně poznala svoji duchovní sílu, která jí umožnila vidět „za“. Naučila se vnímat Ducha jeho muže, resp. jeho stopu života. Vnímá ho jako otisk v paměti Země. Už ví, že se s jeho vědomím může kdykoli spojit a komunikovat, když otevře své srdce a osloví ho jménem.

Jelikož jsme teď v období, kdy pracovní návštěvy dovoleny nejsou, píšu vám alespoň několik řádků.

Emoce a negativní pocity jsou normální do té doby, dokud trvají krátce, několik dní nebo týdnů. Pokud přetrvávají déle, doporučuje se vyhledat psychologa nebo terapeuta.

Z knihy od Pavla Říčana: „Cesta životem“ vývojová psychologie zde uvádím několik vět k tématu, o kterém se v minulosti málo mluvilo. Nyní žijeme v době, kdy vnímáme větší potřebu komunikace a sdílení, zvláště o tabuizovaných tématech.

TÉMA SMRT:

Pro filozofa může být vědomí smrtelnosti inspirací, aby radikálně pojal ODPOVĚDNOST ČLOVĚKA ZA SVÉ ČINY, za každou příležitost něco vykonat, poznat, procítit, vždyť žádný okamžik se nevrátí.

Umělci umožňuje téma smrti jasněji, jemněji a silněji uvidět a vyjádřit krásu i ošklivost, radost i smutek, extázi i zoufalství.

Saint Exupéry: Je obtížné zachránit vše, nejdůležitější není tělo uložit do země.

Indický básník Thákur: Smrti, má smrti, poslední naplnění tohoto života, promluv ke mně!…Vše, co jsem kdy dostal, vše, čím jsem všechny mé naděje a všechna má Láska chvátají nevědomky k tobě….

Každá kultura, každá doba se s tímto tématem vyrovnává jinak, každá hledá jeho smysl…Když se nám toto téma jednou vnutí, má podobu strachu, proti němuž zdáme se být bezbranní. Naši předkové měli výhodu: „Rození a umírání bylo v minulosti mnohem spíše chápáno jako přirozená součást lidského životního běhu uprostřed společenství, jako stál kostel uprostřed obce. Vytlačení každého pomyšlení na umírání a smrt z mysli však neodstraní jejich realitu. Místo toho oplošťuje plné prožívání celého života“. (Langmeier)

Tvoří se však nový životní sloh, v němž se jistě obnoví respekt ke smrti, nejdůležitější události v životním dramatu. (Příhoda) Tento nový sloh nebude ovšem vymyšlen ve vědeckém ústavu. My všichni ho hledáme pro sebe a své děti. Naše osobní příprava na smrt je součástí tohoto historického hledání a tvorby.

Kliničtí a poradenští psychologové naráží často na tabuizaci smrti nebo smrt někoho z blízkých způsobenou nemocí nebo náhle. V 1. případě se jedná o jakousi mlhu budoucnosti provázející podprahové emoce, kterým sami lidé často nerozumí: smutek, úzkost, tíseň, zoufalství. Ve 2. případě se jedná o neurotický strach ze smrti, která po těžké nemoci následuje, přáním zemřít.

Základní otázkou, která by měla být zodpovězena lidem, kteří navštíví psychologickou praxi, je téma smrti. Klienti upřednostňují témata vztahová, sexualita, skrývané emoce a minulé stresové situace.

Smrt je v každém věku vnímána jinak. Konfrontace se smrtí může představovat rozmanitou a bohatou zkušenost. Dá se pojmout jako PŘEMĚNA.

V psychologii je toto téma velmi složitou strukturou myšlenek, představ, citů, strachu.

Adolescenti či dospělí, kteří mají silný pocit osobní důležitosti, trpí tímto strachem stále. Lépe těm, kteří „vsadí“ na obyčejný život, snadněji opustí komplex osobní nepostradatelnosti a důležitosti (osobní jedinečnost velkého citového významu).

V mladé dospělosti jde o strach ze ztráty milované osoby, resp. tragická dimenze milostné intimity.

Součást rodičovského citu bývá hrůza ze smrti vlastního dítěte.

Téma vlastní smrti v krizi středního věku doprovází osobní bilance s otázkami: Kolik mi ještě zbývá žít v tělesné a duševní aktivitě, určitém sociálním zázemí a kolik mi vůbec zbývá času do konce?

Později více člověk vnímá radost a vděčnost z toho, co bylo dáno.

Většina lidí si přeje umřít bez bolesti a strachu s vědomím, něco po mně zůstane. I nejnepatrnější čin, jímž člověk zasáhl do života obce, národa, lidstva v dobrém, zůstává.

UMÍRÁNÍ A SMRT TĚCH DRUHÝCH

Důležité je umožnit nemocnému, aby mluvil o tom, co ho trápí a čeho se bojí. Hlavní úkol naslouchajícího je ovládnout úzkost a lítostivost a naslouchat.

Pokud se staráme o těžce nemocného nebo umírajícího člověka nevyhneme se negativním pocitům, truchlení předem, smutku než nemocný zemře. Tím, se vyrovnáváme se ztrátou dříve, odpoutáváme se tím citově. Dokonce můžeme umírajícímu zazlívat, že nás opouští dříve. Mohou se dostavit i pocity viny, že ten, kdo zůstává myslí na budoucnost bez toho, kdo odchází. Je to přirozené, stejně jako přát si, aby už byl konec stavu, kdy trpí oba. V tomto trápení může být vrchol celoživotního vztahu.

Jak bude naloženo s naším vlastním tělem a s těly našich blízkých se týká úcty a morálky, neboť ztělesňuje úctu k rodinné tradici, tradice společenství a respekt k osobnosti druhého člověka. Historické kořeny úcty k mrtvému tělu jsou mnohem starší než křesťanství.

SMUTEK JE CIT, který patří k životu, k loučení. Kdo není schopen truchlit nebo truchlí nadměrně dlouho. Smutek se má prožít, jen v krajních případech tlumit psychofarmaky. K úměrnému truchlení patří RITUÁLY, mající u přírodních národů předepsanou formu i trvání. Po určité době se mění oděv i chování truchlících, patří to k životnímu řádu.

LIDÉ SI NĚKDY MUSÍ HLEDAT CESTU SAMI, ODPOVÍDAJÍCÍ JEJICH HLUBŠÍM PSYCHICKÝM POTŘEBÁM A SKLONŮM.

Psychologie je schopna lidem pomoci pochopit jejich citové potřeby a individuálně je vést v těžkých životních situacích.

Co lze doporučit pozůstalým? Splnit přání zemřelého, pokud jde o formu pohřbu nebo uvažovat o tom, co by si asi přál.

Pokud jde o vaše city, berte je vážně! Neutíkejte od nich, dejte si na ně čas.

Odpusťte mrtvému, čím vám ublížil, protože když spolu lidé žijí, ublíží si vždycky. Je nebezpečné idealizovat si mrtvého, postavit si jeho přikrášlený obraz na oltář jako nedostižný vzor lidských ctností, tím byste si blokovali přístup k žijícím lidem. Nespěchejte s likvidováním věcí po nebožtíkovi, ale také neschovávejte léta jeho staré haraburdí.

Je řada lidí, pro které je život břemenem, pokud trpí vleklou nemocí nebo chorobnými depresemi. Někteří z nich končí život dobrovolně, suicidem. Neodsuzujme je. Spíše má smysl se ptát, co uděláme my, jestliže se dostaneme do podobné situace? V čem najdeme další smysl života, sílu a chuť jít dál?

Někdo dlouho trpí bezmocí a bolestí. Lékaři se mohou snažit bolest, úzkost a depresi tlumit na přijatelnou míru, což je někdy velmi obtížné. Kdopak si troufne posoudit, kdy už je nemoc beznadějná a kdy už další dny života nemají cenu? Prodlužujeme už jen strastiplnou cestu?

Jak na to, když se člověk dozví o nevyléčitelné nemoci? Sdělení zlé pravdy vyžaduje odborný lékařský úkon, na který je potřeba dostatek času, klidný prostor a příslušnou psychologickou průpravu. Roli zde hraje, věk pacienta, jaká je jeho duchovní a hodnotová orientace.

Průběh drama smrti:

  1. šok = duševní bolest
  2. popření = nemocný a jeho bližní odmítají zlé pravdě věřit, jsou přesvědčeni, že jde o omyl.

Popření je jen „první pomoc“ nouzové opatření k udržení psychické rovnováhy. Umožňuje zmobilizovat naději, nejhlubší a nejmocnější sílu uvnitř.

  1. vztek a deprese = pacient závidí zdravým, chvílemi nenávidí: Proč zrovna já? Provází ho pláč, skleslost a naříkání. Vrací se k myšlenkám, že je jistě všechno jinak.
  2. Stádium smlouvání. Nemocný docela přijímá skutečnost, ale doufá v odklad.
  3. Rezignující přijetí skutečnosti. Pacient už realisticky počítá se zkrácenou životní perspektivou a s možnostmi, jež mu zbývají. Současně už může truchlit.
  4. umírání může provázet naděje, neboť psychický stav se snaží překonat bezvýchodnou situaci. Tato naděje bývá vykládána jako víra v Boha.

Vyrovnávání se smrtí někdy probíhá tak těžce, že se pacienti vrací ke stádiím předchozím, která už překonána byla, dokonce i stádiu šoku.

Psychoterapeut, který s traumaty pracuje, počítá s tím, že klient a nemocní na něj budou reagovat spíš negativními než pozitivními pocity.

CÍL TERAPIE: cesta ze zoufalství do celistvosti a integrity.

OK 2020