VERONIKA cesta od nelásky do lásky

Mí milí nejbližší na cestě,

dnešek je pro mě významným dnem a proto jsem se rozhodla, že bych jej s vámi chtěla sdílet. Je to den, kdy dozrály podmínky pro to, abych zastavila několikaletý koloběh příčin, které zasévaly mé nezdraví, mou nadváhu a mé ne plné štěstí.

Dnes je to téměř na den 5 let, kdy jsem vyměnila své štěstí za štěstí druhých. 5 let ode dne, kdy jsem upřednostnila zájmy svých blízkých před zájmy svými. 5 let, kdy jsem obětovala svůj milovaný život plný cestování po světě, radostného času stráveného s přáteli a svobodného milovaného vysokoškolského života, abych pomohla zachránit vysněný život někoho jiného. Tehdy jsem začala svůj život řídit podle ostatních a ne podle sebe. A trvalo to tak dlouho, že se to stalo mým naprosto přirozeným jednáním a prožíváním.

S pomocí mé milé Oldřišky, která mi pomáhá najít v sobě odpovědi a jít po stopách příčin mých trápení, s pomocí moudrých žen jako je třeba Louise Hay a v neposlední řadě při sdílení s vámi všemi nejbližšími, jsem pochopila i příčiny toho, proč jsem to před 5 lety udělala a proč to je pro mě tak přirozené dávat ostatní na první místo důležitosti před sebe. Jelikož pochopení příčiny je pro mě klíčové, ráda bych se s vámi o to podělila.

Hlavní spouštěč mého nastavení a pochopení světa spočívá ve vztahu s mým tátou. Ten nastavil v mém životě koncept, že jsem dokonalá, nezlomná, všehoschopná, megaúspěšná superžena, která vše zvládne a dokáže sama bez pomoci kohokoliv jiného a navíc tyto její úspěchy jsou měřítkem pro lásku a pozornost, kterou od otce dostává. Od malička až do dospělosti jsem slýchala, jak dokážu všechno, co chci, jak jsem se nenarodila proto, abych makala rukama, ale abych byla něco víc, že jsem schopná a nepotřebuji pomoc. Vždy, když jsem ho žádala o radu nebo o pomoc, řekl mi, že to nepotřebuji, že si poradím sama a že všechno dokážu sama. Vždy jsem si myslela, že je to to nejlepší, co mi dal. A ano, na jednu stranu ano – dalo mi to sebevědomí, sebedůvěru a velké schopnosti. Věci, které jsem doposud dokázala v podnikání jsou zajisté i díky tomuto přesvědčení. Já skutečně dokážu všechno a skutečně vše zvládám sama. Ale nedošel nám jeden detail. To všechno je na úkor mého zdraví, stavu mého těla, mého štěstí a radosti. Tím, jak funguji, si neskutečně ubližuji.

V praxi to znamená to, že neznám hranice. Jsem přesvědčená, že dokážu vše a tak to i dělám. Když mi bylo v 22 letech oznámeno, abych začala podnikat, udělala jsem to. Když na mě byly přehozeny povinnosti s ekonomickým řízením podniku, bez řečí jsem je vzala. Když mi řekli, abych vedla soudy, udělala jsem to. Když mi bylo řečeno, abych založila na Slovensku druhou firmu, udělala jsem to. Když na mě byly převedeny závazky ve výši 2 000 000 korun, prostě jsem je převzala. Když jsem se se měla stát osobou trestně odpovědnou za jednání druhých, přijala jsem to. A takto jsem fungovala i v osobním životě. Když mi má vlastní matka řekla, abych jí živila, udělala jsem to. Když jsem se měla začít starat o sestru, udělala jsem to. Byla jsem nešťastná, ztrhaná, vyčerpaná, zoufalá, ale dělala jsem to dál. Protože jsem neznala nic jiného.

Nakládala jsem na sebe dál a dál a víc a víc bez toho, abych něco odložila. Nesu na sobě tíhu mnoha lidí a mnoha projektů. Nesu ji na sobě v podobě těžkého srdce, těžkých myšlenek a 46 kg tuku, kterými se mé tělo za tu dobu obalilo.

Každičký měsíc od doby, co jsem vyměnila sebe za zájmy druhých, jsem přibrala 1 kg a něco gramů. Váha mi rostla i v dobách, kdy jsem každý den běhala, kdy jsem dodržovala tréninkové plány a jedla podle sestaveného jídelníčku. Vždy mi bylo záhadou, že váha neustále roste, ať se děje cokoliv. Je známo, že tuk znamená ochranu. A já byla každý den pod takovým tlakem, pod takovým stresem, v tolika průšvizích a těžkostech, protkaná strachy na všech úrovních, že mi bylo naprosto jasné, že se tělo ochraňuje, jak nejlépe může. Ve skutečnosti jsem už několik let upřímně vděčná za to, že se tělo obaluje tukem, než abych měla nějakou nemoc. Ale to, že ta váha nikdy nepřestává stoupat je způsobeno tím, že jsem nikdy neřekla stop a dál nakládala tíhu všech ostatních. Že jsem si nikdy nenastavila hranice. Že jsem si nikdy nedovolila,,selhat” a být nedokonalou, nebýt nezlomnou. Že jsem si neřekla o pomoc a dál žila v přesvědčení, že celý svět stojí na mě a že jsem odpovědná za životy a štěstí všech ostatních. Všech krom sebe.

Toto nastavení bylo navíc vždy podpořeno velkým pocitem nesebelásky. Vždy jsem to prožívala tak, že moje máma ode mě odešla, když mi byly 3, protože jsem nebyla to nejdůležitější v jejím životě. Vybrala si někoho jiného. Táta odešel, když mi bylo 14, protože jsem nebyla jeho prioritou. Vybral si něco jiného. A tak jsem se celý život utvrzovala v tom, že nejsem tím nejdůležitějším ve svém životě. Ani pro sebe…

Všechny mé rozhodnutí byly také podpořeno mylným pochopením Buddhova učení. Pokaždé jsem se rozhodovala tak, že ostatní jsou důležitější než já. Že chci být užitečná. Že ostatních je víc a já jsem jedna, ať nemyslím na sebe. Toto jsou všechno pomůcky pro praxi ve chvílích sobectví, lenosti a negativním prožíváním spojených s egem. Ale já nepochopila nikdy rovnost. Že jsou si všechny bytosti rovny. Že patřím mezi ně. A že dokud nebudu já plná síly a nadbytku, nikomu skutečně nepomohu a užitečná nebudu.

A tak se to stalo. Stalo se to, že se cítím jako Verunka, která se na sobě snaží unést obrovský kolos, který za ty roky vytvořila. Jak celé jedno velké město plné lidí, problémů, povinností, závazků, smluv, pocitů ostatních, soudů, kritik, podmínek, hodnocení, majetku. Balancuji s tím kolosem a stále ještě přihazuji další kousky a zátěž se zvyšuje.

Několik let jsem neskutečně tvrdě makala a každý den překračovala své limity. Občas nechápu, že jsem to přežila. Každý den jsem vydávala neskutečné výkony. A když jsem o posledních Vánocích hystericky brečela, jak jsem selhala, protože jsem neudělala tak velký zisk, jaký jsem si předsevzala a na což se napojil řetězec dalšího pocitu selhání, že k tomu všemu jsem nebyla určitě dost dobrou partnerkou a ,,matkou” pro syna mého partnera protože jsem byla pořád na firmě, udělalo se mi tak zle, že jsem si uvědomila, že už tak nedokážu pokračovat. Byl konec roku, já se 3 měsíce nezastavila a už jsem měla naplánovaný další rok s ještě většími cíly – chtěla jsem během roku doplatit milion a půl dluhu, k tomu vydělat na velkou krásnou svatbu, celý rok se mnohem víc věnovat rodině a ještě samozřejmě ideálně zhubnout do svatby těch 40 kilo. No a potom mít ještě dost peněz na nový dům. Chtěla jsem zaopatřit rodinu, přitom být skvělou partnerkou, kamarádkou, milenkou, mámou, hospodyňkou. No zkrátka superwoman. A tehdy jsme se s mým milým rozhodli, že než mít tohle za podmínek, že já budu strhaná, zoufalá, kdo ví jestli živá, tak se zaměříme jen na sebe, lásku a pohodu.

Tehdy jsem začala krok po kroku myslet na sebe, hledat odpovědi a jít po stopách příčinám mého zoufalého života. Už měsíc se každý den snažím být hlavní rolí ve svém životě a je to kouzelná nová životní zkušenost. Dávám si odpočiněk, relax, snažím se dělat, co mě baví, snažím se postupně víc a víc vyživovat dobrým jídlem, mít pohyb, dopřávat si čistou hlavu a dávat si kupu lásky a kupu pochopení. Když mé tělo už nemůže, poslechnu ho a nepracuji. Pro ostatní jsou to malé věci, ale pro mě obrovské. Nemít na prvním místě firmu, povinnosti, očekávání ostatních a sebe je pro mě sakra velká věc. Před každým rozhodnutím rozebírám své možnosti a kapacity. Učím se poslouchat, co mi tělo říká, vidět jeho potřeby a touhy a naplňovat je. Občas se to nepovede, možná často. Ale nezlobím se na sebe, netrestám se. Dávám si co nejvíc lásky a pochopení, co dokážu. Dovoluji si být nedokonalá.

Je pro mě ještě důležité říci, že neviním taťku za to, že tak jednal. Vím naprosto jasně, že si myslel, že dělá to nejlepší. Dělá to teď i mé malé sestře. Myslí si, že buduje silné sebevědomé jedince. Ano buduje. Ale nešťastné a závislé na lásce od druhých a na uznání. Jsem na cestě, kdy mě čeká odpouštění druhým i sobě. Na cestě, kdy se toho mnohé učím každým dnem. Kdy přichází pochopení postupně. Jsem sdílecí typ a občas s vámi chci něco sdílet, protože mi to pomáhá ujasňovat myšlenky a prožitky a protože pak cítím proudění namísto stagnace. Učím se od vás a pokud někomu mé poznání pomůže, prosím učte se ode mě. Je mi 26 a zažila jsem toho tolik, kolik někdo za celý život ne. Každý vidí silnou ženu. Ale jen pár z vás vidí pod tím to malou plačící Verunku, která se připravuje na tvrdý život, kde ji nikdo nepomůže a vše bude muset zvládnout sama.

Děkuji vám za to, že jste součástí mé cesty a že tu jste se mnou. Byli jste tu pro mě, když jsem tu nebyla pro sebe. Stáli jste za mnou, když jsem nestála sama za sebou. Starali jste se o mě, když jsem se nestarala sama o sebe. Dnešní den si zapamatujte. Ode dneška má váha už nebude stoupat. Protože já jsem na prvním místě, pečuji o sebe, miluji se, dávám si, co potřebuji a neberu na sebe břemena druhých. Nesu na sobě pouze tolik, kolik ve zdraví a radosti unesu. Má váha bude klesat. Postupně se zbavuji všeho přebytečného, toho, co mi nepatří a toho, co mi škodí. Miluju lidi a jsem tu pro ně. Ale i já jsem bytost a jsem tu pro sebe ♥ Každičký den.

DĚKUJI

Veru